Z deníku anorektičky

25. srpna 2007 v 20:35 | Aky |  Diety s modelkami

Mílý deníčku,

ani nevím co je přesně za den, jen vím, že jsem tady zavřená už asi 2 měsíce:-(. Venku krásně svítí sluníčko, rtut teploměru se šplhá ke 30C a já tady sedím u okna v pletených ponožkách, pod teplou dekou a i přesto všechno se klepu zimou. Tady v psychiatrické léčebně v Bohunicích.
Co asi tak dělá Terezka, moje Terezka. Určitě si ted užívá letních dnů, a jak jí znám jistě někde na koupališti loví ty nejkrásnější kluky pod sluncem. Ani se zamnou nepřijde podívat. Už je to tak dlouho, co tu byla naposledy. Jak vlastně dlouho? Tři dny? No jo, zase tak dlouho ne, jenom pro mě je to věčnost. Včera mi přišel dopis od mamky, píše, že Tadeášek ( můj bráška ) už udělal první krůčky, a já to nemohu vidět:-(. Že prý se po mě ptají spolužačky a kamarádky, ale nechapu, proč zamnou nemohou přijít. To se mě štítí, nebo se bojí pohledu na mě? Ne je to jiný důvod, nepustí je sem, návštěvy a telefonáty tu máme jenom za odměny. Pro ně výhra ( to, že do sebe nasoukám to připravené jídlo v časovém limitu ), ale co je to pro mě? Pro mě je to trest a utrpení!!!!
Všechny moje spolubydlící z pokoje jsou doma, ale já? Já tady musím stále být. Chci domu!!!
Mám strach!!!
Tady jsme v jakesi izolaci, ale doma? Bojím se, že vše se bude opakovat. Chci začit znova, ale někde jinde, nechci domů, do svého pokoje, protože tam na mě čeká Ana,
Ana, moje nejlepší kamarádka, kterou znám už dva roky. Mám jenom ji, všechny kolem sebe nevnímám. Ana mi všechny nahradí. Je to moje nejlepší kamarádka. Chtěla jsem ji vzít sebou sem, ale tady by se jen trápila, ale moc mi chybí. Dávala mi sílu, dělali jsme všechno spolu, radila mě, chránila před sebe samou. Přeci jenom je tu kousek semnou. Protože je v mých vzpomínkách a v mé hlavě.
Néééé bolí mě z toho hlava, už zase slyším to děsné drnčení jídelního zvonku, svolávající na jídlo. Už zase? Nic jiného, pořád jen jedění a samota, ale na tu jsem koneckonců zvyklá, ale co Ana? Určiě se jí po mě stýská. Byly jsme spolu ruka v ruce, jako jedno tělo, jsem bez ní tak prázdná.
Ach bože, můj talíř, proboha co to je? Houskové knedlíky? Néééé Já nechci, tohle volání o pomoc musí Ana jistě slyšet, ale neni tu, aby mě před tím ochránila.
V ruce držím vydličku a po tvářích mi ztékají slzy, slzy zoufalství.........
Po jídle musíme ještě 15 minut sedět u stolu a debatovat o chuti a o tom jake to bylo. Humus, kdybych to ale řekla na hlas, měla bych zase zákazy a žádně dopisy či telefony. Ještě že mám tebe,můj deníčku, alespon to někomu mohu napsat.
Mé těžké a narvané tělo se trmácí zpět do svého pokoje. pokoj č. 9 , to číslo budu do smrti nenávidět, ale zároveň i milovat. Jsem unavená.......
Slyším hlas naší vychovatelky ,, Děvčata, jdeme ven, pojďte.''
Né já nechci, nikam semi nechce, nejraději bych zalezla pod peřinu, zachumlala se a zůstala snad tak už napořád. Nemluvte na mě, nikdo se mě nedotýkejte, na nic se neptejte a už vůbec se nezminujte o čemkoliv ve spojitosti s jídlem. Raději mi přineste velké zrcadlo, cvičební úbor, digitální váhu, knížku kalorických hodnot, kávovar,........
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama